Snít a nebát se

9. dubna 2018 v 21:54 |  Co na srdci...
Vzpomeň, jak's s očima dítěte
hleděl na letící ptáky,
jak kráské bylo být na světě
s vědomím, že umíš to taky.

Dnes už nelétáš, neboť okolí
zmátlo tě strachem, že pády bolí.

~ Tomáš Klus, text písničky Napojen

Znáte ji? Je hezká a navíc pravdivá... Ve článku se dozvíte víc Usmívající se


Jako děti sníme skoro pořád. O tom, jak se jednou staneme kosmonauty a poletíme na Měsíc, o tom, že se staneme veterináři a budeme léčit koně, lvi, slony a malá roztomilá koťátka, o tom, že budeme zpívat před davy lidí naše písničky, nebo že pochytáme všechny zloděje a jiné lumpy a šoupneme je pěkně do vězení. Klademe si nemalé cíle a bez jakýchkoliv pochybností věříme, že uspějeme.

Dětská fantazie zkrátka nezná mezí, dětem se zdá všechno možné a uskutečnitelné. Čím větší sen, tím lepší. Vidí ho živě před očima, představují si, jaké to bude a těší se, až ta chvíle přijde. Až vyrostu, až budu velký... Já jsem třeba se sestrou chtěla založit a vést luxusní hotel. V té době nám mohlo být tak 9 až 12 let. Představovaly jsme si, jak bude vypadat, jaká bude recepce a restaurace, měly jsme dokonce připravené menu. Pamatuju si, že nejvíc nás bavilo vymýšlet zmrzlinové poháry. Byly to krásné časy, vůbec jsme nepředpokládaly, že by k realizaci našeho plánu nedošlo.

Jenomže pak jsme se dostaly do toho momentu, na který se děti tolik těší. Vyrostly jsme. A jak asi správně tušíte, majitelkami hotelu jsme se nestaly. Naše sny se jako korálky rozutekly a poztrácely. V průběhu dospívání a po setkání se všemi mrzutostmi, které s ním přicházejí, jsme na ně úplně zapomněly. A tak to zkrátka chodí. Přese všechny starosti se školou, s prací, s rodinou, s penězi, se vztahy a tak dál, zapomínáme snít. Nestoupáme jako děti přes překážky rovnou ke hvězdám, protože nevěříme, že bychom si naše velké sny mohli jednou splnit. Nevěříme v sebe.
(Proč že by se nám to všechno nemohlo splnit? Připomeňte mi to někdo prosím...)

Vidíme před sebou akorát klikaté cesty plné bariér a problémů. A tak se bojíme pádů a bolesti, která s nimi jde ruku v ruce. Neriskujeme, a tak ani nelétáme. Není to ale škoda? Co všechno bychom mohli získat, kdybychom více snili a přitom věřili stejně silně jako děti, že můžeme dosáhnout čehokoliv? Co by nám pak vlastně bránilo vrhnout se po hlavě do realizace našich snů a dostat se tak přesně tam, kam chceme?

Dovolte mi takový malý příklad, do kterého se dokážeme vžít úplně všichni. Představte si malé dítě, které zatím leze jen po čtyřech. V určitém věku tenhle malý človíček zatouží chodit a běhat, uvidí-li to dělat jiné děti. A tak se začne pomalu zvedat a s oporou čehokoliv dostatečně pevného se začne stavět na nožičky. Snaží se o svůj první krok, ale spadne. A tak to zkouší dál a dál, zas a znovu, pořád dokola, dokud nezačne opravdu ťapat. Představte si ale, kdyby se naše děťátko kvůli strachu z pádů od úplného začátku bálo zvednout ze země...
Kdybychom se jako batolata báli držkopádů jenom proto, že mohou bolet (ale přitom nemusí!), chodit bychom se asi nenaučili a už navždy bychom se akorát plazili po (při) zemi. Připravili bychom se tak o možnost vidět svět ze stoje, o možnost dosáhnout na všechno, na co (čeho) lze dosáhnout jen ze stoje.

Jak jste si ale asi všimli, všichni chodíme (nebo jsme chodili). Zvládli jsme to, i přese všechny ty karamboly. Proč teda nezkusit něco dalšího? Něco stejně velkého? Nějaký ten náš velký sen, který bychom chtěli uskutečnit, ale doteď jsme se báli neúspěchu... Vždyť stačí tak málo, jen se zasnít a věřit.

Navíc můžeme jít zase klidně krůček po krůčku... Mrkající




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama