Jak malej...

27. března 2018 v 21:21 |  Co na srdci...
Taky se vám někdy stalo, že jste se v dobré náladě rozdováděli a někdo vás zpražil slovy: "Prosím tě, můžeš se laskavě uklidnit? Chováš se jako malej."?
A taky vám to zkazilo náladu? Nerozhodný


Mně už se to stalo několikrát a vždycky jsem pak přemýšlela o tom, odkdy že má dospělý zakázáno se projevovat až přespříliš vesele, kdy už vaše radost hraničí s dětskou hrou. A proč že vlastně jiní dospělí odsuzují to hravé dítě v nás...

Když jsme byli malí, bylo nám přece tak hezky! Bavili jsme se a hráli jsme si všichni společně a bez ostychu ("Ahoj, já jsem Hanička." "Ahoj, já jsem Kája." "Budeme si spolu hrát?" "Tak jo."), pobíhali jsme chaoticky sem a tam kdykoliv a kamkoliv se nám zachtělo, z legrace jsme se pošťuchovali, hýkali smíchy, poskakovali jsme, když jsme se na něco těšili, váleli se v trávě, hopsali jsme si jen tak pro radost, když jsme šli na hřiště nebo kamkoliv jinam... Všechno nám bylo jedno, neomezovali jsme se ničím, natož pak tím, že bychom zkoumali, co si o nás asi myslí ostatní, jako to děláme dnes v dospělosti. Tenkrát, když jsme chtěli, jsme se prostě radovali ze života a dávali to taky patřičně najevo.


A dnes? Nepobíháme, chodíme pomalu a rozvážně, tváříme se neurčitě až kamenně, nehýkáme a když se náhodou zasmějeme příliš nahlas, chytáme se hned za pusu, abychom na nás nepřitahovali moc velkou pozornost soudících pohledů. Nehopsáme, neválíme se po zemi nebo v trávě, nelechtáme se na veřejnosti jen tak, pro srandu. Jsme vážní. Vážní dospělí. (Kdy a proč jsme s tím proboha začali???)

Ano, můžete namítnout, že jako dospělý člověk, co musí zabezpečit vlastní rodinu, se už prostě musíte chovat jinak a že už život zkrátka není tak lehký a veselý, jako býval, když jsme byli malí. To je pravda. Ale to přece neznamená, že musí skončit veškerá sranda, že už se nikdy nemůžeme aspoň na chvíli čas od času trochu odvázat a rozdovádět jako děti. A už vůbec to neznamená, že musíme odsuzovat ty, kteří si přece jen sem tam i třeba veřejně zablbnou... (Proč vlastně nás to tolik pobuřuje?)


Můžeme být dospělí se špetkou dítěte. Vždyť ho všichni pořád ještě máme někde v sobě. Jen na něj zapomínáme, protože jsme jej zatlačili do kouta a nařídili mu se moc neprojevovat. Proto se schovává... Ale stačí zavolat, pořádně zapátrat, někde tam je, fakt!
Třeba pak, když ho necháme aspoň na chvilku "vyvětrat", bude náš život hnedle o kousíček veselejší.


Tak co s tím? Uděláme s tím něco? Nejsme přece odsouzeni k věčné dospělácké vážnosti. (Páni, to už zní skoro jako trest: "Soud ho odsoudil k doživotní vážnosti." Překvapený)

A navíc, kdo si hraje, nezlobí... Mrkající





P.S. Hehe a já stejně vím, že ve skrytu duše si všichni (my dospělí) chceme hrát, ať už tvrdíme cokoliv. Všichni chceme blbnout a bavit se, chceme zase pobíhat a lézt po stromech, jen tak v teplákách a klidně i na sídlišti plném lidí. Chceme, aby nám všechno bylo zase jedno, jen se bojíme začít. Takže, kdo bude první? Mrkající

P.P.S. Samozřejmě vocamcaď pocamcaď nebo jak se říká, všeho moc škodí. Pokud by se normální dospělý jedinec choval jako rozmazlený fakan, byla by to už věc jiná. S takovým by rozhodně nebylo radno se mazlit! U pláče ("brečel jako malej kluk / brečí jak malá holka") je to asi na zvážení. Koneckonců všichni se někdy potřebujeme pořádně vybrečet :-)

P.P.P.S. Kdo zapomněl, zde je moudrý citát od spisovatele a filosofa Elberta Hubbarda: "Neberte život příliš vážně, stejně z něho nevyváznete živí."

Tak.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama