Nechci být kryptografem. Vy ano?

26. února 2018 v 16:00 |  Co na srdci...
K následující myšlence mě přivedla scéna z filmu Kód Enigmy (v originálu Imitation Game).


Film pojednává o rozluštění tajného kódu, který k zašifrování svých zpráv používali nacisté během druhé světové války. Scéna, kvůli které píšu tento článek, však se samotnou Enigmou nesouvisí. Odehrává se v ní rozhovor mezi mladým Alanem Turingem (budoucím profesorem matematiky a kryptoanalytikem, jehož v jeho dospělé podobě zvtárnil Benedict Cumberbatch) a jeho přítelem Christopherem, předmětem jejich hovoru je kryptografie:

CHRISTOPHER
Cryptography is the science of codes.

YOUNG ALAN
Like secret messages?

CHRISTOPHER
Not secret. That's the brilliant part. Messages that anyone can see, but no one knows
what they mean, unless you have the key.

YOUNG ALAN (confused)
How is that different from talking?

CHRISTOPHER
Talking?

YOUNG ALAN
When people talk to each other they never say what they mean.
They say something else. And you're supposed to just know what they mean.
Only, I never do. So how is that different?

Geniální. Podvědomě to víme asi všichni... Když spolu lidé mluví, nikdy neříkají, co myslí. Říkají něco jiného. A ty bys měl prostě vědět, co myslí. Jenže, to já nikdy nevím. Tak jak se to liší? Někdy se naše mluva asi skutečně podobá kryptografii. Tak komplikovaní jsme, tak zbytečně složitě myslíme a jednáme... ne vždy, ale často.

Poslední dobou brousím do různých koutů alternativního světa, v němž lidé uvažují jinak. Díky tomu se i mně myšlení mění a i právě díky tomu si mnohem více uvědomuju to, o čem mluví mladý Alan. A přijde mi, že je vlastně velká škoda, že nedokážeme nebo možná prostě jen nechceme jednat skutečně narovinu. Neříkáme, co si opravdu myslíme, abychom neublížili sami sobě, našim blízkým, nebo abychom naopak někomu ublížili, abychom se vyhnuli nepříjemnostem nebo dosáhli svého... Vždycky si najdeme nějakou záminku (i nevědomky). A nejedná se jen o to mluvení, my se tak i chováme. Tak komplikovaně a... nečistě. Vím, zní to trochu sektářsky, ale tak to nemyslím :-) Beru to pocitově, jak to vnímám.
Myslím, že by úplně nejlepší a nejjednodušší bylo zkrátka dělat to, co opravdu cítíme, jak se cítíme, dělat a říkat to, co chceme, co nám leží na srdci. Mluvit a jednat přímo, to vše ale bez negativních emocí a bez jakýchkoliv bočních úmyslů! A ve výsledku pak i beze strachu z následku. Čistě upřímně.

Jenže to my už asi neumíme. A ani nám to nepřijde divné, špatné. Jsme už prostě takoví.

ALE. Zkuste si představit, jaké by to bylo, kdybychom to změnili. Kdybychom si to začali uvědomovat a začali na sobě pracovat. Dost možná by nám to ušetřilo spoustu problémů, hádek, výčitek svědomí ... "Promiň, ale nepřijdu. Prostě se mi nechce/jsem moc líná/jsem unavená z uklízení/radši bych si četla/mám jiné plány. Neber to vůbec osobně, jdi na tu párty beze mě, užiješ si to i tak. Anebo nechoď, pokud se ti nechce beze mě. Ale já se dneska prostě cítím na něco jiného než na paření."
"Nelíbí se mi, jak se mnou a s ostatními mluvíš, tak zle a panovačně. Měl bys s tím něco udělat. A neříkám ti to proto, abych tě urazil nebo tě zranil, vůbec ne, ale jen abys o tom věděl a mohl s tím něco dělat, protože takhle ubližuješ ostatním, ale i sobě, protože tě pak kvůli tomu nemají někteří rádi."

Jednoduchý a čistý řez, fakta bez zbytečných emocí, sdělená informace, která může oběma stranám pomoci. Je mi jasné, že v některých situacích to nemusí být až tak jednoduché, ale mnohdy jsme to právě my, kdo komplikace způsobuje, někdy tak nějak automaticky.

Ale proč? Kdy jsme ztratili schopnost pojmenovnávat věci jednoduše tak, jak jsou? Vždyť jako děti jsme to ještě uměli. "Koukej, maminko, tamten pán je ale tlustej! To by si asi neměl kupovat tolik zmrzlinky, néé?" "Tatínku, ta paní ošklivě smldí!"
Děti jsou ryze upřímné a přímočaré. Nepopsané listy papíru, ničím nezkažené, neovlivněné bytosti... Plácnou kde co, co jim zrovna vytane na mysli, naprosto upřímně a zcela bez jakéhokoliv vedlejšího úmyslu. Prostě pojmenují, co vidí, slyší, cítí... A my jim to nemůžeme mít za zlé. U nich jediných si vlastně můžeme být jistí, že mluví pravdu.

Vlastně bychom si z nich mohli vzít příklad. Co myslíte?




P.S. Celý filmový scénář k filmu Kód Enigmy můžete nalézt ZDE, případně doporučuji rovnou na film mrknout, protože rozhodně stojí za to :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama