Ticho

2. února 2018 v 19:25 |  A zase ten internet...
Chtěla bych se s vámi podělit o myšlenku, kterou jsem objevila v knize o post-apokalyptickém světě.


Jedná se o knihu Ticho, kterou napsal Peter Rúfus. Její děj vypráví příběhy různých lidí, kteří jako jedni z mála na světě přežili určitou událost, a nyní putují opravdu tichým okolím kamsi... Nebudu vám říkat nic víc, není to potřeba. Navíc nechci moc spoilerovat pro případ, že byste si knihu chtěli někdy přečíst. (Pokud jste o tom dosud neuvažovali, začnete. Stojí za to!)

Nu. Nyní bych vám chtěla představit onu myšlenku, kvůli které tenhle článek vlastně píšu. Nebudu ji psát vlastními slovy, asi bych to neuměla napsat tak hezky a realisticky. Hodím vám sem rovnou konkrétní úryvek z knížky. SPOILER ALERT!

Jen bych k tomu chtěla ještě něco málo říct. Knížka je celá ve slovenštině, což není problém (čte se krásně), akorát já vám sem nechtěla házet nevzhledné fotky stránek, které jsem si pořídila na mobil, s podtrhanými pasážemi. Takže jsem text hezky přepsala, ale neboť nejsem zas tak šikovná, jak bych chtěla, přepsala jsem originální slovenštinu do češtiny. Ačkoliv slovenštině rozumím, asi bych ji přepisovala poměrně dlouho. Tedy, text není úplně autentický, ale myslím, že na povahu myšlenky to vliv mít nebude :)

(ještě jednou) SPOILER ALERT!

Tak tedy:

... Hygiena a praní věcí se odehrávaly výlučně při studních a řekách. Věci se sušily ve větru nebo na sluníčku a o žehlení nemohla být ani řeč. Když si uvědomil, že takto žili lidé v podstatě stovky a tisíce let, otřáslo to s ním. Ne z lenosti, ale z vědomí, jak civilizace za necelé dvě století zpohodlněla. Uploadoval by o tom status na Facebooku, ale to byla další povinnost, která mu odpadla. A proto byl jen rád.
Jonathan King právě snědl jelena, kterého před třemi hodinami zastřelil. Jde se koupat v řece. Dvěma lidem se to líbí. Bylo mu zle. Jak jsme mohli takhle dementně existovat? To skutečně stačí nepatrný impulz a lidi se budou hnát jako obyčejné ovce za něčím jen proto, že jiní za tím běželi první? Katastrofa. Katastrofa! Některým věcem současný stav věcí jen prospěje. Dostali jste pozvánku na událost: Vitaproxová závěrečná megaparty! 7 468 413 292 lidí se zúčastní.

Myslím, že už asi možná chápete, proč jsem si tento úryvek vybrala. Krásně popisuje to, na co se už dnes snaží upozorňovat odborníci přes technologie, psychologové a další experti. Každopádně to není všechno. Úryvek ještě pokračuje.

A nejhorší na tom celém bylo zjištění, že když se člověku vytkne nějaká vlastnost anebo chyba, automaticky a podvědomě jí odmítá ve stylu "já takový nejsem" nebo "to se stalo jen jednou, nebo jsem měl špatnou náladu."

Ale opravdu? Podíval se do minulosti. Kolikrát jsem zavolal člověku jen proto, abych se ho zeptal, jak se má? A když někdo takový zavolal mně, proč jsem si vždy myslel, že nakonec přijde nějaká prosba nebo žádost o laskavost? A já osel jsem ho namísto zdvořilého klábosení přerušil se slovy "co potřebuješ?" A on se zarazil. Protože nepotřeboval nic. Akorát jsem ho urazil. Kolikrát jsem to udělal? A proč?
Jonathan si potáhl z cigarety. Hleděl zamračené do země. Anebo rodina. Vždyť jich, proboha, nebylo tolik! Babička, dědeček, kmotři, dvě tety. A mně dělalo problém zvednout telefon! Zvednout ten blbej podělanej telefon a věnovat jim i třeba jen pět minut mého života, abych se jich zeptal, jak žijí a co je nového v práci. Jedou za týden! Nebo za měsíc! Kolik minut, co minut, hodin! jsem strávil sledováním videí na netu, která nebyla k ničemu dobrá. Ale čas pro babičku jsem si nenašel.
V mysli se mu vynořovaly horší a horší obrazy. A narůstaly geometrickou řadou. A co sousedé? Několikrát mě zastavili na chodbě a chtěli si povídat. O umývání schodů, drahém benzínu, jejich psovi, co nahlas štěkal. Já jsem měl nasazený ten arogantní ksicht a naschvál nic neříkal, aby je to co nejdřív přestalo bavit a dali mi pokoj. A když mi to někdo vytknul? Ne, ne pane, já takový nejsem, to jsem tehdy jen někam pospíchal.
Býk ho pozoroval. Jonathan si naplnil ústa dýmem a vyfouknul ho. Oklepal popel. Vždyť, proboha, nikdo od nás nechtěl, abychom cestovali několik dní kočárem za rodinou. Nebo půl dne vlakem s parní lokomotivou, případně dvě hodiny pěšky do sousedního města. Na co vlastně vynalezli telefony? Abychom na nich hráli hry? A když už je neumíme zvednout, na co je ICQ, Skype a e-maily? Deset dementních ťuků do klávesnice a člověk na druhé straně se potěší tak, jako se už my ani těšit nedokážeme. Zúžili jsme zájem o svoje okolí a lidi v něm a nastrkali jsme je do věcí jako je Facebook. A proč? Protože je to výhodnější! Šetří to čas! Je to přehlednější! Všechny máme pohromadě! Stačí jen šťouchnout!
Odkdy má kontakt s jinými lidskými bytostmi šetřit čas? Vidíme jejich fotky, víme, s kým kdo chodí a jak vypadá, sledujeme a dozvídáme se, jak se měli na dovolené, co se jim líbí a že jdou právě na záchod. Pardon, nový status, už jsou hotoví. Dám "like". Lepší než jít na kafe a popovídat si o tom, ne? Praktičtější. Děkujeme ti, Marku Zucherbergu, dostaneš Nobelovu cenu za degeneraci lidstva. Anebo za globální ochlazování mezilidských vztahů. Přijď ve fraku, vytvořím událost.
"Sakra…" kopnul do plechovky na cestě. Ta odletěla do pole. "To snad ani není pravda."

Víc k tomu asi dodávat nemusím. Teď už jste pravděpodobně pochopili, proč s vámi toto sdílím. Sami si sáhněte do svědomí, jak to máte vy. Já se přiznávám, že jsem se trochu zastyděla, když jsem tuhle pasáž četla. Nejsem na tom zas tak špatně, jak popisuje Johnatan, ale není to to pravé ořechové... Což ale nevadí, ještě mám spoustu času všechno napravit! A vy také :-)

Tak a to je všechno. Mějte se.




RÚFUS, Peter. Ticho. GeSoMtel, 2013. s.163-164. ISBN 978-80-971443-0-2.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama