Nevíme, co máme, dokud to neztratíme.

16. února 2018 v 9:00 |  Co na srdci...
Je to, jako kdybychom spali a ve spánku chodili. Když spíte, sníte a přitom chodíte po bytě, také nevnímáte, co máte kolem sebe. Všechny ty věci nebo lidi míjíte. A přesně tak cítím i já naše vnímání všeho, co nás obklopuje.

Za samozřejmost považujeme mnoho přitom ne až tak zcela samozřejmého. Třeba ...

... že můžeme spát na posteli, pod hlavou mít měkký polštář a být zachumlaní pod teplou peřinou, z pod které se nám ráno nechce.
... že máme kam složit hlavu, kde bydlet.
... že jsme v bezpečí, že můžeme jít klidně ulicí a nebát se, že nám někdo ustřelí hlavu.
... že si můžeme v obchodě koupit něco k jídlu nebo k pití a že si pak doma můžeme kdykoliv dát cokoliv, na co máme zrovna chuť.
... že si můžeme natočit vodu z kohoutku (zadarmo!), když máme žízeň, anebo si ji nalít z lahve, která na nás čeká připravená v lednici, ve špajzu nebo postavená na kuchyňském pultu.
... že vůbec máme ten kuchyňský pult, na kterém můžeme připravovat naše oblíbená jídla nebo na něj odkládat nádobí.
... že máme stůl, židle a taky třeba gauč, na který se můžeme posadit.
... že se můžeme posadit a pak zase vstát.
... že můžeme jít do školy a učit se.
... že si můžeme leccos přečíst, protože vidíme a umíme číst.
... že si můžeme s někým popovídat.
... že se s někým můžeme sejít, protože máme nohy a můžeme proto jít kamkoliv chceme.
... že máme ruce, kterými můžeme třeba pohladit huňatého psa nebo si s nimi otřít čelo, když se potíme.
... že slyšíme šumění aut z dálnice nebo fičící vítr a pleskot deště o parapety.
... že cítíme zimu, když se nám do tváří opírá ledový vítr.
... že svítí slunce, anebo že prší.
... že můžete jít spát.
... že se můžeme smát a plakat.
... že máme rodinu, se kterou můžeme žít a sdílet všechno dobré i zlé.
... že ...

Něco na té větě je. My vlastně opravdu nevíme, co máme, dokud nás nestihne nečekaná situace, která nás o to připraví. O něco, co je pro nás důležité, ačkoliv už si toho v naší každodennosti skoro nevšímáme. Tak třeba takový splachovací záchod, co máme všichni doma. Chodíme tam celkem často a vůbec nevnímáme, jak pohodlné vlastně je se tam posadit a po vykonání potřeby jednoduše spláchnout. Hotovo, uklizeno, voňavo (vlastníte-li nějaké to voňátko). A to bychom na tom přitom mohli být o dost hůř - i dnes jsou tací, kteří mají pouze záchod suchý, známý také jako kadibudka, anebo záchod turecký, na který si opravdu nesednete pohodlně, pokud nejste vynalézaví. A nebo žádný záchod.

Ale vážně.

S postupnou změnou myšlení, o kterou se snažím, se začínám z této náměsíčnosti probouzet a pomalu si začínám uvědomovat, že bych si těchto zdánlivých maličkostí měla všímat mnohem víc. A měla bych být za ně vděčná.

I okolí mi sem tam posílá malé připomínky, které mě k tomu pošťuchují (a za něž jsem ráda). Sbírka peněz na potřeby pro bezdomovce, která se mihla na facebooku, úmrtí v rodině jedné známé, zprávy na novinkách.cz o domácím násilí, rozhovory přátel o problémech a radostech... tohle všechno a další náhodné střípky jsou pro mě jakousi baterkou, která mi při tomhle nočním bloudění a míjení ukazuje, co skutečně mám. Třeba že náš byt, i přes své mouchy a přes fakt, že mi v něm je často zima, je prostě perfektní, protože se v něm můžu kdykoliv schovat. Že jsem šťastlivec, protože mám pořád ještě babičku a dědu, za kterými můžu jet a se kterými můžu v létě posedět na dvorku u kafe nebo s nimi hrabat seno. Že jsem vlastně člověk bez větších problémů. A mám se dobře.

Na jednu stranu to není zas tak jednoduché. Kdybychom při našem vytížení měli denně zvažovat, co by nemělo být samozřejmé, kdybychom se takto zaobírali i těmi nejmenšími předměty denní potřeby, asi bychom si zahltili mozky a za chvíli se z toho zbláznili. Jedno je ale jisté. Aspoň někdy, čas od času bychom se měli zastavit a uvědomit si, kdo jsme, kde jsme, s kým tam jsme a co máme. A měli bychom být za to všechno vděční. No a taky bychom tu vděčnost měli dávat aspoň trochu najevo, hlavně pokud jste vděční za lidi. Protože až zase něco nebo někoho ztratíme, bude už pozdě.

Nu tedy, pojďme být vděční.
Začít můžeme klidně hned teď. Stačí se jen trochu zamyslet, aspoň zhruba. Koho a co berete za samozřejmost, ačkoliv by to samozřejmé vůbec být nemuselo? A za co všechno jste vlastně vděční? :-)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama