Změna

5. září 2017 v 8:00 |  Co na srdci...
Slovo, která pro nás může znamenat mnoho - příjemné zpestření, zlom v životě, posun kupředu či návrat zpět, radost, nejistotu, dobrodružství i strach. Je to jev, kterému se chceme vyhnout nebo který naopak s očekáváním vyhlížíme. Jedno je každopádně jisté - když přijde, bez ohledu na následky obrací již zažité naruby, ať už se nám to líbí nebo ne. A zrovna naše století je tímto fenoménem specifičtější než kdy dřív. Alespoň dle mého skromného názoru.


Dneska se totiž jen spěšně ohlédnete a když vrátíte svůj pohled nazpět, díváte se už na něco jiného. Obrazně řečeno, samozřejmě. Tak rychlá, hektická dnešní doba je. Vše se mění takovým tempem, že se jen horko těžko dovedeme ve všem tom novém zorientovat. Mění se technologie, naše představy, trendy, ideály, měníme se i my sami a naše přemýšlení. Ze dne na den, z hodiny na hodinu. A ne všichni to dobře snáší, ne všichni si to uvědomují, ne všichni tomu rozumí.

Já osobně si docela hodně všímám rozdílů mezi mou generací a všemi ostatními - těmi staršími i těmi mladšími. Moji rodiče a prarodiče si změny ve společnosti sice uvědomují, ale zdaleka ne tak moc jako já. A tak se v určitých věcech zkrátka nepohodneme. Aktuálním sporným tématem je samozřejmě práce. Vy, kdo jste četli i jiné mé články, mi prosím odpusťte, že se k němu neustále vracím, ale pochopte prosím, že v tomto životním období je tato problematika zkrátka na chvíli středobodem mého bytí. Ale zpět k tématu! :-)

Práce čeká každého z nás. Já si to v době studijí až tak moc nepřipouštěla, takže jsem po promoci měla tak trochu problém (asi tušíte proč). Začala jsem hledat, orientovat se na trhu práce a zjišťovat, co bych mohla dělat. A postupem času jsem se začala podivovat tomu, jak to tu funguje. Všímala jsem si (a pořád ještě všímám) pracantů, kteří se všemi svými povinnostmi chodili od brzkého rána do práce, aby se pozdě večer vraceli znaveni a zdeptáni do svým domovů. Za půlrok jsem slyšela tolik nedobrého o nudných a rutinních pracích, o odporu chodit do zaměstnání a mezi kolegy, o šéfech, kterým jde jen o prachy, o beznaději, nutnosti, nedostatku, neštěstí, únavě, nechuti... Skoro jako by to byl nějaký zvyk.


Tři měsíce jsem poté pracovala na městském úřadě, protože jsem měla pocit, že kdybych někam (kamkoliv) nenastoupila, dívalo by se na mě okolí skrz prsty a myslelo by si, že jsem líná, zhýčkaná a rozmazlená holka, které se nechce pracovat. Brala jsem to aspoň jako dobrou zkušenost do začátku. Však mé bývalé spolužačky z vysoké školy už také dávno pracovaly a já nechtěla zůstat pozadu, nechtěla jsem být ta neschopná.
Kolektiv byl na úřadě skvělý. Se všemi jsem si krásně sedla a pokud bych mohla, brala bych si je s sebou do každé své budoucí práce. Práce jako taková byla ale na houby. Pro mě nudná, nezáživná, pořád stejná, nekreativní a ještě ke všemu hodně málo placená. Takže jsem si během těch tří měsíců vytvořila odpor k té činnosti a neustále jsem si vyčítala, proč že jsem tam vůbec šla. Nu a tak jsem ke konci zkušební doby podala výpověď netušíc, co budu dělat.

Od té doby uplynuly už 4 měsíce a já stále hledám. Poznávám své možnosti, samu sebe, své požadavky. Vím, co bych chtěla dělat a dokážu říct, jaké pracovní podmínky by mi vyhovovaly. Zatím jsem však nenašla takové místo, které by mým představám alespoň z větší části odpovídalo. Takže dokonce i přemýšlím, o založení něčeho vlastního, ale o tom někdy jindy.

Změna, která je tématem tohoto článku, se z mého pohledu projevuje poměrně hodně. Čím dál tím víc si totiž všímám toho, že v téhle situaci, kterou jsem vám právě popsala, nejsem zdaleka sama. Spousta mladých lidí je na tom stejně - vědí, co chtějí, nechtějí být ve špatné práci, jen aby někde byli, i kdyby tam měli spoustu peněz, spíše hledají takové místo, na kterém by se cítili smysluplní, kde by je to bavilo, kam by denně chodili rádi, kde by je to naplňovalo. Chtějí raději dělat něco pro ně dobrého za méně peněz než něco skvěle placeného, co by je ale nebavilo. A právě tohle je, myslím, relativně nové. Dříve k tomu nedocházelo, nebo alespoň ne nahlas. Proto to starší generace nechápou. Sami museli pracovat tam, kde bylo zrovna místo, nebo tam, kde jim to bylo určeno nebo přikázáno. Jinak to nešlo. Byla jiná doba s jinými podmínkami. Dvacáté první století je už ale o kus jinde.


To, že starší generace něco dělala určitým způsobem a z určitého důvodu ještě neznamená, že to tak musíme dělat i my. Pracovat budeme celý život a rozhodně nepřipustím, abych se já osobně upíchla někam, kde nebudu spokojená. Raději se budu rok či dva různými způsoby hledat, než abych pak litovala své unáhlenosti a honu po penězích.

Myslím, že takových změn, jako je tahle, nás v nedaleké budoucnosti čeká ještě mnoho. Změní se naše přemýšlení vůči nám samým, vůči přírodě, vůči technologickému pokroku... (pevně doufám, že to budou změny k lepšímu!) Bude toho hodně a bude to velké. Myslím, že nás čeká zajímavá doba.



P.S. Než začnete mé názory kritizovat, zkuste se nad nimi zamyslet. Nic vás to nestojí a možná vás to i třeba posune zase o kousek dál. Chcete-li diskutovat v dobré víře, s chutí do toho! :-)

ZDROJ obr. č. 1
ZDROJ obr. č. 2
ZDROJ obr. č. 3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama