O porovnávání

9. září 2017 v 9:00 |  Co na srdci...
Myslím, že už odmalička jsme porovnáváni s ostatními, v důsledku čehož se pak s nimi porovnáváme i my sami v budoucnu. A to neustále.



"Ta moje malá princezna bude určitě chytřejší než ta sousedovic holka."

"To Baruška už umí říct asi pět slov!"

"Papej, Toníčku, abys byl silný jako tatínek!"

"Koukej na Adélku, jak se pěkně učí! Taky bys měla, pokud chceš dostat samé jedničky a nějakou sladkou odměnu."

"Béé, Jaruška má ke svačině čokoládovou figurku a já ne, béé."

"Hele, Maruna, ta má super vlasy, já mám jenom pitomou pochcanou slámu, se kterou nejde nic dělat..."

"Mára dostane k Vánocům nejnovějšího iPhona! Koupíte ho i mě? Prosíííím, taky chci bejt cool. S tím mým starým Samsungem fakt nejsem..."

"Týjo, koukej, ta je tak hubená! Taky bych chtěla vypadat tak dobře... ta určitě denně dřepuje."

"Hele, čum, takový svaly budu mít jednou taky!"

"Nikdy nebudu tak šikovnej jako Honza."

"Ta Andrea, ta se s tím svým mám úplně pohádkově. Na instagramu má fotky z dovolený v Thajsku, předevčírem prej byli na bungee jumpingu, večer pak romantickej piknik, maj tam samý šťastný selfie... kéž bych taky měla tak zajímavej a pohodovej život..."

"Ach jó, takhle přece nemůžu jít na pláž v bikinách! Bych vedle všech těch modelek vypadala jako vyvržená vorvaň."

"Leoš si koupil novej auťák... hm, kéž bych měl taky takovej."

"Ta zpěvačka má tak úžesnej hlas! A já mám hudební hluch... to není fér. Taky chci tak umět zpívat."

"Ty brďo, je to možný? Ta holčina má úplně čistou pleť. Jak to sakra dělá? Vedle ní si teda sedat nebudu, to bych si dala s tím svým ksichtem..."

Ať už si to uvědomujeme nebo ne, s ostatními se porovnáváme téměř každý den. Zkrátka chodíme ulicemi, míjíme další lidské bytosti a jedeme a jedeme. Myšlenka za myšlenkou brázdí naše mozkové závity... tamta je taková, tamta zas maková, támhleten má to, ten zase tamto a my bychom to chtěli taky nebo naopak zase za žádnou cenu, protože... A nejenže to děláme venku na ulici, děláme to i doma - za zdmi našeho domu/bytu, skrytí před světem, v našem bezpečném prostoru, kde bychom se měli cítit dobře sami sebou (pěkně v pohodlných teplákách a špinavém tričku, mimo zraky kritiků, obklopeni blízkými, sebevědomí a vědomi si sebe sama a vlastní jedinečnosti), protože tam se vlastně nemáme s kým porovnávat, že jo.
Akorát, že mi si i do toho našeho bezpečného hnízda ten venkovní kritický svět taháme, a to pomocí internetu a sociálních sítí. Na nich sledujeme své "přátelé" na facebooku či instagramu a tiše závidíme, jak dobrodružný a nejednotvárný život všichni ostatní vedou, zatímco my sedíme sami doma u tabletu/notebooku/PC/smartphonu. A tak se pak sami před sebou (a to zcela zbytečně a bezdůvodně!) stydíme už jen za ty tepláky a špinavé tričko... (ačkoliv se v nich válíme tak rádi).


No není to šílené? Vždyť ubližujeme sami sobě. A nejhorší je, že ti, ke kterým s obdivem vzhlížíme, mají většinou úplně stejný život jako my a někdy dokonce i horší! A sociální sítě využívají k tomu, aby ostatní přesvědčili o opaku (a možná i sami sebe). To znamená, že se trápíme vlastně pro nic!

Obzvlášť u mladých lidí (náctiletých a jim podobných) pozoruju, že do světa posílají fotografie z "bombovejch akcí" s kamarády, z dobrodružných výletů a podobně, a já osobně si myslím, že to dělají jen proto, že už to před nimi udělal někdo jiný a oni se mu chtějí rovnat. Chtějí být free, cool a in a protože už tenhle způsob u někoho jiného zafungoval (nebo si to alespoň o někom mysleli), musí to fungovat i u nich. Proč si to myslím? Protože jednu dobu jsem měla úplně stejné tendence. Chtěla jsem být ta cool holka, která má skvělý fotky na netu, protože to musí zákonitě znamenat, že je zajímavá... Jo, tehdy jsem byla ještě hloupá.
Je ale třeba si uvědomit, že jsme všichni naprosto jedineční a že tedy vlastně vůbec nemá smysl se porovnávat. Obzvlášť, když to do našich životů přináší jen a pouze problémy - jak psychické, tak i fyzické. Jenže ono vlastně není zas tak jednoduché být spokojen sám se sebou a kór v tom dnešním pokryteckém světě plném falešných řas, plastických operací, vyumělkovaných fotek, finančních podvodů a tak celkově falešných lidí... já vím.

Jistě jste už někdy někde od někoho slyšeli radu: "Kašli na ně, buď prostě sám/sama sebou!" Docela prekérka, co? Jako malá jsem tomu vůbec nerozuměla a tak jsem to nechávala být s tím, že tomu třeba porozumím později, až budu starší. A taky že jo. Nedokážu vám ale popsat, jak jsem k tomu došla a říkám vám, že ani teď není úplně jednoduché se do toho dostat. Pochopila jsem ale jednu hodně podstatnou část. Tím, že se porovnáváte s ostatními, ztrácíte sebe sama, svou originalitu, svou hodnotu a minimálně ve svém podvědomí si přestáváte sami sebe vážit. A to není dobré, vůbec. Protože pokud si ani vy nevážíte sebe, jak si vás má vážit někdo jiný?

Pojďme se domluvit, že se s tím pokusíme něco dělat.
Protože vy stojíte za to takoví, jací jste. Nepotřebujete nikoho kopírovat, nepotřebujete být jako někdo další, protože jste jedinečné bytosti. Na světě není nikdo další jako jste vy a vy to víte! Televize, seriály, sociální sítě, knihy apod. nám můžou říkat něco jiného, ale to všechno jsou jen komerční žvásty, které z nás mají dostat peníze ("Chcete se zbavit celulitidy, abyste měla krásná stehna jako modelka XY? Kupte si bláblůblé."). Zastaňte se sami sebe a kašlete na kritiky, klepny a další podobné zlosyny.




Naučme se vážit si sebe sama za to, kdo jsme, jací jsme a kým jsme se stali. A pokud se přece jen sem tam s někým srovnáme, berme rozdíly jako možnosti dalšího seberozvoje, ne jako předepsaný trend, jako předepsaný způsob skvělého života.



ZDROJ obr. č. 1
ZDROJ obr. č. 2
ZDROJ obr. č. 3
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama