Hra na násilí

5. března 2017 v 0:17 |  Současný svět
Nelogické.

Násilí bolí. Psychické, fyzické, sexuální, sociální, ekonomické... Ze všech druhů ale asi nejvíce vnímáme právě to fyzické.

Nemáme ho rádi a vyhýbáme se mu. Nechceme ho zažívat, ani ho nikomu působit. Alespoň tedy ne ve skutečnosti. Ve virtuální realitě je to ale trochu jinak, tam je vše, jak se zdá, postavené na hlavu. Obzvlášť pak v počítačových hrách, kde je možné prakticky cokoliv.

Už z logiky věci vyplývá, že v imaginárním světě počítačů nás nemůže nic bolet (možná tak kromě zad a pozadí od dlouhého sezení u počítače). Ať už se na našem monitoru tedy semele cokoliv, fyzických následků jsme ušetřeni. Postavám, které místo nás figurují v on/offline hrách, můžeme zpřelámat nohy i ruce, prostřílet jim hruď, utrhnout nebo rozmáčknout hlavu, můžeme je přejet třeba autem... a možná z nich i poteče krev. Stačí ale jeden jediný klik a postavička zase ožije. V tomhle ohledu jsou počítačové hry dosti specifické (a obzvláště pak ty násilné, jejichž účelem je právě cíleně zraňovat a zabíjet). A je to právě tento rys, který tyto virtuální hrátky činí tolik nebezpečnými. Otupuje nás a naše cítění. Takže konané násilí je nám v podstatě fuk (a ještě si ho užíváme!), protože se vlastně nic závažného nestalo, když původně rozmačkaná imaginární osůbka znovu normálně funguje...

Zvláštní. Přestože víme, nebo si dokážeme představit, jaké to je, když něco bolí, i tak násilí provádíme. Já vím, je to "jenom" na počítači. Ale stejně. Proč si potřebujeme hrát na násilí?




P.S. My jsme prostě vážně divná rasa. Na násilí si hrajeme a s oblibou na něj dokonce i dobrovolně koukáme. Hele.


P.P.S. Upozornění - první dvě fotografie spolu nesouvisí, ačkoliv vzbuzují dojem, že chlapci hrají hru znázorněnou na druhém obrázku, není tomu tak.

P.P.P.S.! Momentálně čtu knihu Digitální demence od Manfreda Spitzera a narazila jsem na část, která se sem perfektně hodí! Mluví se v ní totiž o vraždě bez motivu.

V této podkapitole vypráví autor svou zkušenost od soudu, kde působil jako soudní znalec. Sám píše: "Avšak v tomto případě šlo o zvláštní skutkovou podstatu: o vraždu bez jakéhokoli motivu". Dále vypráví o tom, jak mladý obžalovaný z problematických sociálních poměrů hrál s kamarádem celý den bojovou hru (která je mimochodem dostupná od 12 let), avšak v ní neustále prohrával. Ten večer oba mladíci trochu posilnění alkoholem potkali muže bez přístřeší a pozvali ho, aby u nich přespal. Po cestě pak v místě, kde se scházelo po schodech dolů, zmíněný mladík, co prohrával, muže ze schodů zničehonic strčil a po dopadu ho ještě dále kopal do obličeje, dokud muž nezůstal ležet bez hnutí... U soudu prý pachatel nedokázal vysvětlit, proč to udělal. Při procesu se ale prý došlo k závěru, že to bylo způsobeno právě hraním oné hry. Mladý muž byl poznamenán nedostatkem sociálních vztahů, labilitou a vykořeněností... k čemuž jednoduše může dojít, trávíte-li veškerý svůj volný čas právě s počítačem...

Citace (české vydání): SPITZER, Manfred. Digitální demence. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7491-266-5. str. 253-254
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama